Co mají Amazonie a lužní lesy na jižní Moravě společného? Vůbec nic!

V poslední době se často používá název „Moravské Amazonie“. Romanticky až exoticky znějící název, v podobě titulku v novinách nebo v názvu televizního pořadu, určitě připoutá pozornost mnoha čtenářů či diváků. Přitom ale lužní lesy jižní Moravy jsou natolik originálním, fantastickým ekosystémem, zajímavým z mnoha pohledů, že vůbec nepotřebují srovnávání s amazonskými pralesy. Dlouhodobě jsou a zůstávají nadále rájem pro přírodovědce, turisty, milovníky přírody i historie a zkreslující „reklamní titulek“ srovnávající nesrovnatelné je pro ně nevhodný.
Zkusme si popsat několik základních charakteristik obou ekosystémů.

Amazonské pralesy jsou staré 100 milionů let. Celou tu dobu se vyvíjely prakticky ve stejných klimatických podmínkách, jejich vývoj nebyl přerušován například ledovými dobami. Rozprostírají se na ploše cca 5 milionů km². Roční teplota je stálá a vysoká, kolem 30^oC a výše. Celoročně zde prší, vlhkost vzduchu je neustále prakticky 100 %. Roční průměrné dešťové srážky jsou 6 000 mm, někdy až 8 000 mm! Půda je zde velmi chudá, organické živiny jsou průběžně spotřebovávány mnoha organismy a v půdě nezůstávají. Žije zde více než 2 miliony druhů živých organismů, avšak jejich ekologické niky (prostor s podmínkami pro život a zachování konkrétního druhu) jsou velmi malé, tudíž značně zranitelné. Žije zde velmi málo původních obyvatel, brazilských Indiánů, kteří jsou organickou součástí lesů. Amazonských pralesů ubývá, každoročně se vytěží, vypálí a na zemědělskou půdu přemění 5 000 km² lesů! Tím nenávratně mizí množství druhů rostlin a živočichů často dřív, než je vědci stačí objevit. Přesto se dosud jedná o největší komplex původních tropických pralesů na Zemi. Je to přírodní ekosystém celosvětového významu s obrovskou biodiverzitou, s pozitivním vlivem na celosvětové klima a zasluhuje náš obdiv i starost o jeho budoucnost jako součásti dědictví celého lidstva.

Ekosystém lužního lesa jižní Moravy má ale úplně jiný příběh a podstatu v jakémkoliv měřítku s Amazonií nesouměřitelném. Začal se vyvíjet teprve po poslední době ledové, zhruba před 10 000 lety. Jeho dnešní podobu však rozhodujícím způsobem, v dobrém i zlém, ovlivnil člověk. V době Slovanů, zhruba od šestého století, byly nivy Moravy a Dyje hustě osídlené. Krajina v horních částech povodí řek byla ještě porostlá hustými původními středoevropskými pralesy, schopnými vázat vodu z dešťových a sněhových srážek. Povodně v dolních částech toků nebyly tak četné a pustošivé. Ve středověku se v lesích praktikovalo intenzivní výmladkové hospodaření a lesní pastva, včetně hrabání listového opadu na podestýlku, což mělo devastující účinek na krajinu a její schopnost zadržovat vodu. Tento způsob využívání lesů rval až do počátku 18. století. To už byla tradiční sídla v nivách šest století opuštěná, neboť kolonizací vysočin, horských oblastí a nástupem deštivého období tzv. malé doby ledové, nastala doba častějších a ničivějších povodní, které vyhnaly obyvatele z nivních hradisek. Do niv dolních toků ale povodně přinášely náplavy půd z erodovaných vyšších poloh. Na bohatých sedimentech se zprvu vyvíjel měkký lužní les, s dřevinami jako jsou vrby, jilmy, olše. Současnou podobu lužního lesa s převahou dubu letního a jasanu úzkolistého vytvořili lichtenštejnští lesníci a Lanžhotčané v 19. století. Káceli les a klučili pařezy na velkých plochách (i několik desítek hektarů!) a do takto připravených ploch vysévali žaludy. Prakticky zemědělsky připravené půdy se ještě po nějakou dobu souběžně využívaly k pěstování polních plodin. Po asi 7 - 10 letech bylo ukončeno pěstování plodin a převládl les. Dnes nikoho nenapadne, že lužní lesy se svou monumentálností a s pestrými společenstvy rostlin a živočichů jsou v našich podmínkách vlastně ekosystémem vytvořeným člověkem! Lužní lesy rostou na velmi bohatých naplavených půdách s vysokou hladinou podzemní vody ale také na bývalých pískových dunách (hrúdech) s vegetací spíše stepní!. Celková výměra lesů se nesnižuje. Biodiverzita, vysoká podle středoevropských měřítek, je daná geografickou polohou, pestrostí přírodních stanovišť a množstvím ekotonových zón (rozhraní mezi přírodními stanovišti, například louka – mokřad, louka – les, ale také starý les – mladá lesní kultura), které jsou výsledkem udržitelného lesního a lučního hospodaření. Celkový počet známých druhů rostlin, živočichů a hub je v luzích o něco větší než 12 000, což je ve srovnání s tropickými pralesy málo. Přesto není prokázáno ani spolehlivě doloženo, že by vinou člověka, na rozdíl od amazonských pralesů, vymizel z lužních lesů jediný druh rostliny či živočicha.

Charakteristické části lesa s dubovými velikány vznikly jako hospodářský záměr lesníků a společné dílo vytvořené i mnoha pracovitými lanžhotskými občany, kteří v lese nacházeli obživu. Dříve to byli těžaři se sekerou a ruční pilou, později s morovými pilami, povozníci – kladaři, kteří byli schopní z lesa dostat i ty nejtěžší kmeny, pracovníci na železniční úzkokolejce svážející dřevo na břeclavskou pilu, dělnice v pěstební činnosti, nebo mistři uhlíři, vyrábějící nejkvalitnější dřevěné uhlí v železných retortách.  A to často v pekle „komářího ráje“ a nekonečného bláta po povodních, a vlastně za jakéhokoliv počasí. Historie lužních lesů Soutoku je i historií Lanžhota a jeho obyvatel. Ještě žijí pamětníci, kteří mohou doplnit podrobnosti o dalších užitcích lužního lesa, které využívali a také příběhy, které i po letech dokazují, jak moc kulturní les pro ně znamená, jak změnil jejich životy a představy o přírodních krásách a hodnotách. V minulosti byl les pro Lanžhotčany součástí jejich životů, jistotou a záštitou proti nedostatku. Proto na něm lpí, váží si jej a ctí dodnes. Stará obecní pečeť s větévkou a třemi žaludy je toho dokladem. Tak tomu bylo odedávna a nikomu nepřišlo na mysl, že by to mohlo být jinak. Jen kníže Lichtenštejn se roku 1872 rozhodl občanům stará práva vzít a zakázat jim v lese pastvu prasat, krav a husí. Byl to spor dlouhý a ostrý. Obyvatelé Lanžhota, v čele s tehdejším starostou Vavřínem Šestákem, jej vedli odhodlaně a hrdě. Uběhlo téměř 150 let a znovu chce někdo „z moci úřední“, nebo rychlým prosazením „jediné pravdy z hora“ měnit ustálenou rovnováhu rozumu a zkušeností místních, a nahradit odpovědnost lesnické profese nezodpovědností experimentátorů, toužících po velkých vítězstvích za každou cenu.

Myslím si, že není potřebné soustřeďovat a hodnotit mnoho informací o naprosté odlišnosti dvou originálních přírodních lokalit na dvou koncích světa. Naše lužní lesy jsou nám drahé a obdivujeme je především proto, že jsou zde, za humny, jako výsledek práce mnoha, především místních, lidí. Můžeme se takříkajíc denně přesvědčovat o kráse luhů, jejich majestátnosti, estetické i druhové rozmanitosti. V úžasu pozorujeme svěží lesní zeleň na jaře, zbarvování podzimními barvami, nebo tichý zimní smutek holých větví dubových velikánů. Každý si zde může dle libosti najít objekty svého obdivu a zájmu. Za to, že zde jsou, odpovídají lesníci, kteří ve spolupráci s místními hospodaří s tímto veřejným statkem a chrání jej proti mnoha nebezpečím již více než 260 roků. Nikdy zde nevytěží víc než přiroste. Když les pokácí, do dvou let založí lesní porosty nové tak, aby zde mohly zase růst až 160 roků. Jejich služba je náročná, protože musí zajistit všechny důležité funkce, které dobře spravovaný les pro vyspělou lidskou společnost v kulturní krajině plní. Postupně upravují hospodářské způsoby tak, aby žádná z těchto funkcí nebyla ohrožena. Pěstují a chrání les pro nás i pro naše vnuky.

Na mnoha místech Země původní pralesy již zmizely a s nimi často také vyspělé lidské civilizace. U nás toto nebezpečí nehrozí. Zamysleli jsme se nad tím, proč to tak je?

Jan Vybíral

říjen 2020