Oblasti biosférických rezervací jsou terestrické, pobřežní nebo mořské ekosystémy řízeny na participačním základě s důrazem na místní komunitu, řešení konfliktů, podporu lidských činností vedoucí k pozitivnímu udržitelnému využití přírodních zdrojů kulturní krajiny. Biosférická rezervace, jako je např. Tehuacan-Cuicatlan v Mexiku (viz. foto) musí být uznána v mezinárodním Programu UNESCO Člověk a biosféra (Man and the Biosphere – MaB), který byl vyhlášen v roce 1970 s cílem zlepšit vztah člověka k životnímu prostředí pomocí udržitelného využívání přírodních zdrojů s využitím vědeckých poznatků i tradičních znalostí.
Biosférické rezervace, jsou navrhovány národními vládami a vyhlašovány Mezinárodní koordinační radou MAB (ICC MAB) a musí splňovat minimální soubor kritérií a podmínek. Vyhlášení musí být podpořeno souhlasem významných subjektů dané oblasti (místní samosprávy, podnikatelé, státní správa atd.). Pro vyhlášení biosférické rezervace přijaly některé státy specifickou legislativu. V ČR, ale i v jiných účastnických státech, nemá institut biosférické rezervace žádnou oporu v zákoně. To může působit obtížnější jednání s orgány státní správy. Tento stav však nutí biosférické rezervace využít pružnost a kreativitu a umožňuje fungování v rozdílných politicko-geografických podmínkách.
Pro biosférické rezervace jsou závazné tři základní, vzájemně se doplňující funkce:
Na území biosférické rezervace se vždy nacházejí lokality národního systému chráněných území (národní parky, přírodní rezervace apod.) nebo jiné, často mezinárodně uznávané oblasti (Památka světového dědictví, Ramsarská úmluva, Natura 2000 atd.).
Zonace nemá restriktivní moc, při rozvržení se zohledňuje stávající legislativní ochrana území s respektem k zájmům zainteresovaných subjektů. Území je rozčleněno do tří zón, nejedná se o zóny odstupňované ochrany přírody, ale o funkční rozdělení napomáhající vyváženě plnit všechny základní funkce: